OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Deset studiových alb měli na kontě veteráni a průkopníci zkázou a hnilobou prolezlého těžkého kovu CANDLEMASS, když těsně před letošním letním slunovratem přišli s původní nahrávkou číslo jedenáct a prohlásili jí za definitivně poslední v historii téhle důležité skupiny. Deset studiových alb, dva reuniony, šest sólových zpěváků (jestli se nemůžete dopočítat, vězte, že Robert Lowe byl po nazpívání novinky z kapely čtyři dny před jejím vydáním odejit a nahrazen Matsem Levénem /YNGWIE MALMSTEEN, AT VANCE/) a bezpočet zvučných skladeb, z nichž se mnohé nesmazatelným písmem zapsaly do heavymetalové historie. Cítíte najednou také ten obrovský kus nostalgie?
No ještě aby ne. Protože pokud by to Leif Edling s prohlášením o posledním albu, po němž už mají následovat jen živá vystoupení, reedice starších nahrávek a různé „Best Of“ kompilace, myslel opravdu vážně, bylo by to skutečně... zvláštní. Představa, že už se nikdy nebudete moci těšit na ten příjemně povznášející pocit těsně před tím, než si pustíte novou desku CANDLEMASS, jakkoli tenhle proces (v mých očích) v posledních letech jaksi pozbyl onoho správného následného zážehu, je prostě divná a člověk by se jí nejraději nepoddával, kdyby to tedy alespoň trochu šlo.
Ale kdo ví, nechme se překvapit, vždyť podobná prohlášení a jejich následky už my děti ze stanice metal známe jako své boty. Ve stínu všech těch melancholických úvah nám totiž prozatím tak trochu uniká to momentálně nejpodstatnější - novinka „Psalms For The Dead“. Upřímně řečeno, ač jsem si samozřejmě onen výše popsaný „vítací“ okamžik vychutnal se vším všudy, přece jen jsem byl při vzpomínce na předcházející dvě alba ve vztahu k žalmům pro mrtvé poněkud skeptický. Jaké však bylo moje (příjemné) překvapení, když jsem se deskou dobral až do jejího samotného konce, automaticky se několikrát vrátil znovu na začátek a nakonec zjistil, že tentokráte (a v případě Loweho také do třetice všeho dobrého a zlého) to kapele vyšlo skutečně skvěle, možná zrovna právě ideálně pro nějaký ten rozlučkový případ. Skladatelská forma Leifa Edlinga byla zkrátka nejspíš na jednom ze svých vrcholů a s ní spojený nedocenitelný nápad užít mnohem výrazněji hardrockově navoněné klávesy to celé jen maximálně podtrhnul. Prakticky každá skladba na tomhle jinak kompletně klasickém albu CANDLEMASS, skrznaskrz protkaném zatěžkanými kovovými kytarami, pomalými rytmy a výrazně melodickým sólovým zpěvem, má proto převeliký potenciál a ruku v ruce s působivými temnými texty dá s lehkým srdcem zapomenout na valnou většinu toho, co švédsko-americká pětice vyráběla v poslední pětiletce.
Vskutku, vždyť kdo by vzdoroval bodavým monolitům „Prophet“ a „The Lights Of Thebe“, jejichž hudební síla, protkaná barevným kytarovým sólem, se zdá být nekonečná? Kdo by odolal krásně kňučivému podtextu „The Sound Of Dying Demons“ (čert vem ne poslední slyšitelnou variaci na BLACK SABBATH) či uhrančivému úvodnímu proslovu „Black As Time“, probouzejícímu ty nejroztodivnější představy? A komu by před očima neprobíhaly hotové hororové scenérie, když se mu až do morku kosti zatne skřípavé zaklínání „Waterwitch“ nebo „Siren Song“? Snad jen někomu, koho by v právě popisovaných souvislostech nechal fakt, že je to naposledy, co slyší CANDLEMASS ze studia, úplně chladným. A tím já rozhodně nejsem a po „Psalms For The Dead“ už tedy vůbec ne.
Že je to naposledy, co slyšíme CANDLEMASS ze studia? Nic ve zlém, ale stresujte si někoho jiného, pánové.
8 / 10
Robert Lowe
- zpěv
Lars "Lasse" Johansson
- kytara
Mats "Mappe" Björkman
- kytara
Leif Edling
- baskytara
Jan Lindh
- bicí
1. Prophet
2. The Sound Of Dying Demons
3. Dancing In The Temple (Of The Mad Queen Bee)
4. Waterwitch
5. The Lights Of Thebe
6. Psalms For The Dead
7. The Killing Of The Sun
8. Siren Song
9. Black As Time
The Door To Doom (2019)
House Of Doom (EP) (2018)
Death Thy Lover (EP) (2016)
Psalms For The Dead (2012)
Ashes To Ashes (Live DVD/CD) (2010)
Death Magic Doom (2009)
Lucifer Rising (EP) (2008)
King Of The Grey Islands (2007)
Candlemass (2005)
Essential Doom (Best Of) (2004)
Doomed For Live (Live) (2003)
From The 13th Sun (1999)
Dactylis Glomerata (1998)
As It Is, As It Was (Best Of) (1994)
Chapter VI. (1992)
Live (1990)
Tales Of Creation (1989)
Ancient Dreams (1988)
Nightfall (1987)
Epicus Doomicus Metallicus (1986)
-bez slovního hodnocení-
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.